PF 2022

Připravuji oběd a řepný salát... Jsem sama se svými myšlenkami a najednou se přistihnu, že mi je tak nějak smutno... hezky smutno... Jakoby ta nostalgie každoročně patřila ke mně samé... Spáči ještě spí a na mě doléhají události minulých dní...
Nemohu o nich psát tak otevřeně, protože jsou křehké a bolavé... Něco, s čím nemůžu nic dělat, protože je to příběh někoho jiného a nepatří mi... Mohu být jen oporou, stromem, který pevně stojí a objímá... Čeká, až přijde chvíle, kdy se všechno může hodit za hlavu a konečně po dlouhých letech vystoupit... Chce to ještě čas...
I tento příběh patří k mému životu a hluboce se mě dotýká, stejně jako příběhy žen, mužů a jejich dětí, které jsem mohla doprovázet v tomto roce. Kousek cesty jsem šla se třiceti dvěma rodinami, byla jsem jejich součástí jen pár měsíců, někdy jen pár dnů nebo chvil... Mám v srdci hlubokou vděčnost, že jsem mohla být u třiceti dvou zrození. Některá proběhla jinak, než jsme si přáli a bylo nutné miminku pomoct na svět jinak než přirozenou cestou. I to je život a přijmutí toho, že vše má nějaký vyšší smysl, i když my si to takto nenaplánovali, je osvobozující.
Deset dětí z těch třiceti dvou se narodilo doma. Svobodně, lehce a bezpečně. Některé z nich do vody. Na pohled, jak se děťátko narodí a ještě chvilku pluje ve vodě než si jej maminka k sobě přivine se nedá zapomenout. Pocity absolutního štěstí, které se vám rozlije po celém těle...
O tom, že ne vždy to takto plyne v porodnicích, a že pořád ještě jsem někdy svědkem násilí na ženách i dětech, že díky pandemii, stále zůstávají ženy na porod témeř samy bez opory, že se v některých porodnicích berou preventvně ženám děti a vrací se až po dlouhých hodinách je těžké psát... A tyto rány se hojí dlouho předlouho... I to je má práce... vyslechnout, podpořit a znovu nalézt přetrženou nit...
Možná za pár let si nevzpomenu na žádné ze jmen, které jsem před svátky psala každému děťátku na malou ozdůbku andělíčka, ale nikdy nezapomenu na tváře jejich matek, otců a sourozenců, kteří je vítaly na svět.
Cítím jak je jednoduché upadnout do smutku a pesimismu, ale já citím velikou úlevu, naplnění a radost... protože věřím, že i v tom krutém světě, který prožíváme je vždycky nějaké to světlo, naděje, že život si tvoříme jen my sami, je hluboko uvnitř nás a nikdo nám jej nemůže vzít.
Že ač se nám zdá, že život je nespravedlivý a svět kolem nás je zvrácený, síla vychází z nás samotných a z těch, kteří nás milují, a které milujeme my. A já vidím každičký den, že je na světě tolik lásky
Tak já nám všem přeji v novém roce radostné bytí a optimistický pohled na svět, úsměv na tváří a radost z tvoření vlastního života...