Kolem dokola

Vyjela jsem na kolo Musím tedy říct, že pár let jezdím na kole maximálně po vesnici nebo k rybníku... Ač mě můj muž zarytě několik let přesvědčuje, že kolo je paráda, a že bychom měli jezdit spolu, tak já se držím mého nejoblíbenějšího pohybu, a to je chůze... Miluju dlouhé osamocené treky naší krajinou... Protože na kole, se nemůžu zaměřit na to, kde co lítá... a roste, a běhá... a kvete A protože poslední dobou hodně sedím, u počítače, v autě, na konzultacích, pohyb mi chybí... A po včerejší svatebním posezení u přátel, jsem prostě pocítila dopoledne silnou potřebu si dát do těla...Kola máme dvě, na kterých můžu jezdit i já... Jsou mého muže z mládí... Jenomže to by si páni kluci nesměli přidělat na to jedno kolo motorek, po vzoru ostatních mladých můžů z vesnice... Když jsem zjistila, že jej přidělali na to líp pojízdné kolo, tak jsem pěkně supěla... Jenomže, nakonec mě synek přesvědčil, že to druhé kolo je v POHODĚ, a jede se na něm taky dobře a přehazovačky fungují taky v POHODĚ, i když já si to matně pamatovala jinak...Po 650 metrech jsem zjistila, že si to pamatuji správně, přehazovačka funguje o jeden převod... Samozřejmě o ten těžší... Takže i do mírného kopečka se musím zvednout ze sedla a jedu ve stoje, což jsem naposledy dělala asi tak v 5. třídě... Zahnu k cílovému bodu mé vysněné cesty... Ke studánce, do lesů... Po pár metrech zjišťuju, že po cestě se na kole vůbec nedá jet, je plná kamenů a rozježděná po velkých autech lesáků... Sestupuji z kola a padám po dvou krocích na koleno, i když na kole vůbec nesedím Mě to ale neodradí a jdu opřená o kolo dál... na rozcestí se rozmýšlím, že pojedu jinou trasu, protože ke studánce je to pořád z kopce po nerovném terénu a zpět by to bylo jenom do kopce bez přehazovačky...Vybírám cestu, kterou jsem objevila v zimě, musím se k ní dostat tak, že přejedu dlouhou louku... do kopce... takže zase jdu...Když se konečně dostanu na lesní cestu... každých 5-6 m sesedám z kola, protože jsou zde popadané větve... Po čtvrté odklizené větvi, na to prdím a sesedám z kola a zase jdu pěšky... Překračuju větve, které se mi motají pod kolo , a tak ho často musím jen nést Po pár metrech se brodím blátem po kotníky a za chvíli asi metr vysokou travou... Stále jdu a kolo vedu... Ale užívám si to, vůbec mi to nevadí... Prostě necítím naštvání, ani vztek, ani beznaděj... A uvědomuju si, že nemá prostě cenu se pasovat někam, kde mi to nesedí... kde se necítím dobře... že už jsem si přece to kolo tolikrát vyzkoušela, a nakonec se vrátila jen k chůzi, protože mi je v ní tak dobře... A tak zase sleduju divokou mátu a divoký dobromysl a něco co vypadá jako bobkový list, ale bobkový list to samozřejmě není, a taky sleduju právě vylouplého ptáčka v trávě...Když se konečně vymotám z cesty, dostanu se na rozcestí, konečně zase nasedám a jedu... Za první zatáčku, protože cesta zase pokračuje do prudšího kopce :-))))Vyšlapu si ho pěšky, dělám pauzy a rozhlížím se po krajině.... Je tu krásně....Na vrcholku kopce se už ozývá posvatební veselí, které pokračuje ze verejška...MÍro, Milane, Terezko! Už jeduuuuuuu!!!Konečně po pěti kilometrech a hodině a půl nasedám na kolo a souvisle jedu asi 500m... Ale ještě než si dám zasloužené pivo, se stavím na horním rybníku.... a dlouze oddechuji... Tohle kolo se mnou šlo dneska naposled